Sborová čítanka II

SBOROVÁ  ČÍTANKA  II

Sborové ukázky k dějinám hudby od raného romantismu po hudbu XX. století

ÚVODEM

Sborová čítanka představuje soubor sborových skladeb, které mohou ilustrovat postupné seznamování studentů gymnázia s dějinami hudby prostřednictvím aktivního pěveckého muzicírování. Vybrané ukázky, které mají snadnější interpretační náročnost a odpovídají pěveckým možnostem zpěváků tohoto věkového stupně (jejich hlasovému rozsahu a možné úrovni jejich pěvecké techniky), jsou uspořádány podle historického hlediska a rozděleny v souhlasu s koncepcí předmětu Hudební výchova na gymnáziu do dvou dílů. První obsahuje artificiální hudbu od středověku do klasicismu, druhý od raného romantismu po hudbu XX. století.  Jednotlivé skladby jsou doplněny poznámkami o jejich historických souvislostech, případně návrhy k jejich provedení.

         Výběru vhodných sborových skladeb z dalších hudebních žánrů – úpravám domácích i evropských lidových písní a skladbám z oblasti populární a jazzové hudby, bude spolu s dalšími materiály z oblasti artificiální sborové tvorby věnován zpěvník Sborový zpěv na gymnáziu (téměř 600 s. sborových partitur). Sbormistrům bude však zatím přístupný pouze pro studijní účely.

OBSAH  II. DÍLU

50. Franz Schubert (1797 – 1828): Heilig ist der Herr  

51.                                               Buď vítán, máji  

52. Carl Maria Weber (1786 – 1826): Varování  

53. Felix Mendelssohn–Bartholdy (1809 – 1847): Abschied vom Walde 

54. Robert Schumann (1810 – 1856): Ritornell  

55. Johannes Brahms (1833 – 1897): Erlaube mir, feins Mädchen

56.                                                 Es sass ein kleines Vögelein  

57. Stanislav Moniuszko (1819 – 1872): Przyliecieli sokolowie  

58. Petr Iljič Čajkovskij (1840 – 1897): Ručji begut zvenja  

59. Bedřich Smetana (1824 – 1884): Česká píseň, 1. část 

                                                   (bez předehry)

60. Antonín Dvořák (1841 – 1907): Napadly písně, op. 63, č. 1

61. Josef Bohuslav Foerster (1859 – 1951): Rodné brázdy v šíř

                                                               i v dál, op. 16

62. Leoš Janáček (1854 – 1928): Graduale in festo purificationis

63.                                           Na tych fojtovych lukach

64.                                           Ty ukvalsky kosteličku, hej!

65. Max Reger (1873 – 1916): Nun sich der Tag geendet hat

66. Arnold Schönberg (1874 – 1951): Wenn der schwer Gedrückte 

                                                     klagt

67. Jean Sibelius (1865 – 1957): Finlandia 

68. Zoltán Kodály (1882 – 1967): Cohors generosa

69.                                           Veni, veni, Emmanuel   

70. Béla Bartók (1881 – 1945): Taneční písně z Medzibrodů 

                                              a Poniků

71. Igor Stravinskij (1882 – 1971): Pater noster

72. Carl Orff (1895 –  1982): Odi et amo  

73. Bohuslav Martinů (1890 – 1959): Zvěstování

74. Paul Hindemith (1895 – 4963): Wer sich die Musik erkiest  

75. Antonín Tučapský (1928): Pater meus 

                                           (z cyklu Pět postních motet)

76. Zdeněk Lukáš (1928 – 2007): Gloria z Missa brevis, op. 176

77.                                           Za naším huménkem

78. Petr Eben (1929 – 2007): Antifona

79.                                     Ten klamný země lesk

80. Andrzej Koszewski (1922): Ad musicam

Poznámky k II. dílu:

50.  Rakouský hudební skladatel Franz Schubert je první z velkých osobností raného romantismu. Charakterem svého umění je vyslovený melodik a bohatstvím zvukové barvy a harmonických modulací daleko převyšuje přínos svých předchůdců. Těžiště jeho skladatelského díla, zahrnujícího kromě osmi symfonií (nejznámější je h moll „Nedokončená“) i řadu skladeb komorních, duchovních a jevištních, je v písních (celkem 603). Je též zakladatelem německé sborové písně pro mužský a ženský sbor. Uvedená ukázka je z „Německé mše“.

51.  –

52.  Německý skladatel Carl Maria Weber je druhým z velkých zjevů raného romantismu. Jeho jméno je nerozlučně spjato s jeho nejslavnější operou „Čarostřelec“, obsahující všechny typické znaky tohoto nového pokrokového hudebního stylu. Jeho osobnost si připomeneme tříhlasým kánonem „Varování“.

53. Německý hudební skladatel a dirigent Felix Mendelssohn–Bartholdy je dalším z významných představitelů německého raného romantismu. Byl typickým lyrikem a lyrismus pramenící z ryzího citu pro všechno krásné, opravdové a lidské prostupuje celé jeho dílo, ať již jde o skladby komorní, písně, dvojzpěvy, sbory, oratoria, symfonie, koncertní předehry, hudbu k činohrám aj. – Uvedená skladba je jedním z šesti sborů cyklu „K zpěvu v přírodě“, op. 59 z roku 1843.

54. Pro Schumannův romantismus už není charakteristické ovzduší hrůzostrašných hlubokých lesů, plných kouzel a čar, ani zidealizovaného středověku. Jeho hudba vyjadřuje myšlenky a city jiné generace, která jde vpřed za svým cílem – citově bohatým, svobodným životem. Z jeho díla je třeba připomenout především bohatou tvorbu pro klavír, ale najdeme v něm prakticky všechny hudební druhy od skladeb komorních až po díla symfonická, kantátová a oratorní. – Uvedená skladba je ze sbírky „Sedm ritornelů v kánonické formě“, op. 65 z roku 1847, v originální podobě pro pětihlasý mužský sbor. Název „ritornel“ zde označuje básnickou formu (podle italských vzorů).

55.  Podle toho, jak v národních kulturách dozrávala situace, vznikaly v novoromantické hudbě postupně národní školy. V německé hudbě stál hudební skladatel a sbormistr Johannes Brahms proti novoromantismu v jisté opozici, především svým výrazným zaměřením na absolutní komorní a symfonickou hudbu. Jeho skladatelské dílo navazující na klasiky i barokní mistry je velmi obsáhlé (4 symfonie, 2 serenády, 4 koncerty, německé Requiem, řada skladeb komorních, sborových, úpravy lidových písní aj.).  Obě ukázky z jeho tvorby patří do sbírek „Německé lidové písně pro smíšený sbor“, první z roku 1864, druhá z roku 1894.

56.  Klavírní doprovod k písni, který je uvedený zvlášť, je vhodný k doprovodu 3. a 4. sloky písně.

57. Stanislav Moniuszko je vedle Fryderyka Chopina nejvýznamnějším hudebním zjevem polské hudby 19. století. Na rozdíl od Chopina zasáhl do všech oblastí hudební tvorby. Moniuszko, jehož jméno je u nás spojováno nejčastěji s operami „Halka“, „Strašný dvůr“ a „Hrabina“, těžil silně z bohatství polského folkloru, o čemž svědčí i uvedená ukázka.

58. Určitou syntézu ruského živlu s evropským novoromantismem uskutečnil ve svém díle Petr Ilji Čajkovskij. Spolu s Brahmsem a Dvořákem vytvořili trojici nejvýznamnějších evropských skladatelů posledních desetiletí. Jeho tvorba je všestranná – od drobné písně až k operám (např. Evžen Oněgin, Piková dáma), od krátkých klavírních skladeb až k velkým dílům symfonickým (Patetická symfonie, Italské capriccio, hudba k baletům Labutí jezero, Louskáček, Šípková Růženka, Klavírní koncert b moll, Houslový koncert D dur aj.). – Sborová ukázka zpracovává téma známé mladým klavíristům ze „Staré francouzské písně“ (P. I. Čajkovskij: Klavírní album pro mládež).

59. Čtyřdílná Smetanova kantáta „Česká píseň“ (na slova Jana z Hvězdy), jejíž definitivní verze měla premiéru v roce 1878, patří k pokladům české sborové tvorby 19. století. Její 1. a 4. část je určena smíšenému sboru, 2. část jeho ženské a 3. část mužské sekci. V originální podobě tvoří doprovod kantáty symfonický orchestr.  Skladbu je však možno doprovázet i dvouručním nebo čtyřručním klavírem. Její 1. věta bez předehry zní dobře i a cappella.

60.  Sbor „Napadly písně“ je prvním číslem z Dvořákova nejznámějšího cyklu smíšených sborů „V přírodě“, op. 63 z roku 1882. V průběhu doby se stal téměř hymnou českého pěvectva.

61.  Sbor Josefa Bohuslava Foerstera „Rodné brázdy v šíř i v dál“, op. 16 na verše Josefa Václava Sládka je druhou částí cyklu „Tří smíšených sborů“ z roku 1889. Jako jedna z nejranějších sborových skladeb upoutává vzácnou upřímností a téměř lidovou prostotou (unisono, prostý čtyřhlas), ale svou zvláštní náladou už prozrazuje meditativní výrazovost budoucího mistra.

62. „Graduale in festo purificationis B. V. M.“ je Janáčkova raná práce z roku 1874. Skladbu ovlivnila reforma chrámové hudby, která v té době směřovala k ideálu slohu a cappella. (Graduale je druhá část Propria missae. Zpěv zahajuje obvykle sólové responsum, přednášené jedním, nebo dvěma zpěváky, které sbor dokončí.)

63.  „Kroužku pod akátem“ v Hukvaldech, společnosti přátel a známých, s nimiž trávil své hukvaldské prázdniny, věnoval roku 1898 Janáček třináct lidových písní s klavírem, shrnutých do cyklu „Ukvalská lidová poezie v písních“. Šest z těchto písní upravil pak v příštím roce (1899) v nejpřístupnějším stylu pro smíšený sbor – „Ukvalské písně“ – a věnoval je Čtenářsko–pěveckému spolku, v němž býval jeho otec sbormistrem. Cyklus se vyznačuje typickou prostotou a stručností, je však ještě pevně spjat s tradicí starších upravovatelů.

64.  Cyklus obsahuje písně: 1. Ondraš, Ondraš!  2. Ty ukvalsky kosteličku! 3. Na tych fojtovych lukach, 4. Ty ukvalsky kosteličku, hej! 5. Pan Buh vam zaplať (svatební), 6. Fojtova Hanka.

65.  Podobně jako Brahms byl i německý skladatel Max Reger zastáncem čisté hudebnosti. Vědomě a důsledně se odkláněl od novoromantických ideálů a preferoval složitou harmonickou práci, bohatou polyfonii a staré barokní formy. Jeho příbuznost s Bachem a Beethovenem jej staví do blízkosti neoklasiků. – Sborová píseň „Nun sich der Tag geendet hat“ je ze sbírky 40 snadných zpěvů „Der evangelische Kirchenchor“ z roku 1900.

66.  Arnold Schönberg, rakouský skladatel, pedagog a hudební teoretik, profesor na Pruské akademii umění v Berlíně, žil od roku 1933 v USA. Je zakladatelem tzv. druhé vídeňské školy. Jeho tvorba měla vliv na celou evropskou hudbu. Navázal v ní nejprve na pozdní romantismus, prošel atonálním obdobím a po roce 1920 došel k dodekafonii. Z jeho díla by bylo možno jmenovat především smyčcový sextet „Zjasněná noc“, kantáty „Písně z Gurre“ a „Ten, který přežil Varšavu“, symfonickou báseň „Pelléas a Mélisanda“, „Pět orchestrálních skladeb“, monodrama „Očekávání“, melodramatický cyklus „Pierot lunaire“, hudební drama „Šťastná ruka“ nebo nedokončenou operu „Mojžíš a Áron“. Z teoretických prací je nejvýznamnější jeho „Nauka o harmonii“.

            Uvedený kánon je ze sbírky „30 kánonů“. 1. hlas zpívá S, 2. a 3. hlas A nebo T o oktávu níže, 4. hlas B o 2 oktávy níže. U čísel v kroužku přechází každý hlas na svou Codu. 

67. Jean Sibelius je nejvýznamnějším představitelem finského novoromantismu. Obsah jeho hudby je provanut duchem finských ság a mýtů, jeho skladby mají tajemný a jemně exotický ráz. Naši posluchači znají z jeho díla především houslový koncert a Valse triste. Sbor „Finlandia“ patří k jeho nejzpívavějším sborovým skladbám.

68. Hudební skladatel, sběratel a hudební pedagog Zoltán Kodály je jednou z nejvýraznějších osobností maďarské hudební kultury 20. století. Jeho dílo zaměřené především na vokální sborovou tvorbu, je ovlivňováno prvky pozdního romantismu a impresionismu. „Cohors generosa“ je stará maďarská studentská píseň.

69.  Skladba je určená pro liturgické období Adventu. Latinský text písně pochází z 12. století, autor nápěvu hymnu není znám, soudí se však, že melodie je francouzského původu. „Emanuel“ (psáno někdy též „Emmanuel“) znamená „Bůh s námi“. Kodály napsal tuto skladbu pod názvem „Adventi ének“ v roce 1943.

70.  Podobně jako Zoltán Kodály nachází i jeho současník, maďarský hudební skladatel, etnomuzikant a klavírní virtuos Béla Bartók pro svou tvorbu inspiraci především v oblasti původního maďarského folkloru. Obě vybrané skladby jsou součástí cyklu „Čtyři slovenské lidové písně“ z roku 1912.

71. Jako protest proti romantické přecitlivosti, impresionistické zjemnělosti a expresionistickému pesimismu píše Stravinskij nejprve hudbu živelnou až barbarskou, s výraznými rytmy, bezohlednou dynamikou, zjednodušenou melodikou a harmonií, navazující na dobové představy o „primitivní“ hudbě dávných národů (hudba k baletu „Svěcení jara“). Od 20. let se jeho hudební styl obrací k neoklasicismu. – Chrámová skladba „Pater noster“ je z roku 1926.

72. Styl Stravinského „Svěcení jara“ s bohatým uplatněním bicích nástrojů, vyrůstající z tance a pohybu, zaujal i rakouského skladatele Carla Orffa („Carmina burana“ z roku 1936). Známý sbor „Odi et amo“ je z dvoudílné sbírky sborů bez doprovodu „Catulli carmina“ z roku 1930–1.

73.  A cappellová sborová tvorba tvoří v bohatém díle Bohuslava Martinů jen malý, nikoli však bezvýznamný zlomek. Smíšeným sborům věnoval cykly „Čtyři písně o Marii“, osm „Českých madrigalů“, „Pět českých madrigalů“ a čtyři „Madrigaly pro smíšené hlasy“. Jde vesměs o interpretačně náročnější skladby na lidové texty. „Zvěstování“ je prvním sborem ze „Čtyř písní o Marii“ z roku 1934.

74. Využíváním forem starší hudby, nejen z období klasicismu, ale i baroka, chtějí skladatelé po první světové válce nalézt protiváhu ke stále složitějším prostředkům expresionismu a pozdního romantismu a přiblížit novou hudbu širokým vrstvám posluchačů. Jde o nové skladby se zjednodušeným výrazem, avšak promlouvající současným hudebním jazykem. Neoklasicistní tendence se projevují i u německého skladatele, violisty, dirigenta a hudebního teoretika Paula Hindemitha. Dvojhlasý kánon s instrumentálním doprovodem „Wer sich die Musik erkiest“ je ze sbírky „Osm kánonů“, op. 45 z roku 1928.

75.  „Pater meus“ je pátou částí z cyklu „Five Lenten Motets“ (Pět postních motet) z roku 1977 čekého sbormistra a skladatele Antonína Tučapského, žijícího od poloviny sedmdesátých let v Anglii.

76.  Od druhé poloviny 80. let obrací Z. Lukáš pozornost i k sborové tvorbě na liturgické texty. Tak vzniká např. jeho „Missa brevis“, Requiem“, „Liturgické zpěvy“, „Pater noster“, „Te Deum“ „Alleluia“ aj.   

           Missa brevis (Kyrie, Gloria, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei) je v originální autorově verzi napsána pro tříhlasý ženský sbor (SSA) a sólový baryton (jeho part může zpívat i celá hlasová skupina). Skladbu upravil M. Košler (se souhlasem autora) pro smíšený sbor (SATB) a transponoval ji o tón níže.

 77.  V Lukášově skladatelském odkazu (celkem 354 opusů) najdeme sborové skladby na folklorní texty, kterým nedal autor opusové označení, přestože jde o svébytné, typicky „lukášovské“ skladby, které si získaly mezi našimi pěveckými sbory mimořádnou oblibu.  Patří k nim např. „Na horách“, „Písně z Plzeňska“, „Škádlivky“ aj., ale také „Čtyři písně z Čech a Moravy“, z nichž k nejzpívavějším patří „Za naším huménkem“ a „Tolita toten“ (cyklus doplňují skladby „Když se loučí“ a „Veje vetrík, veje“). Skladateli se podařilo tak hudebně vyjádřit charakter lidového textu, že se sbormistři často domnívají, že jde o úpravy lidových písní.

78.  Antifona – v řecké a starokřesťanské hudbě střídavý zpěv jednohlasého mužského a chlapeckého (ženského) sboru. Antifonální zpěv dostal konečnou formu kolem roku 350 v Antiochii. V Římě se tento zpěv vyskytuje ve 4.– 5. století jako úvodní žalm. – V díle Petra Ebena najdeme sbírku dvanácti „Antifon a žalmů“ z roku 1967. Uvedená  antifona je však samostatnou skladbou, která do této sbírky nepatří.

79.  Sbor „Ten klamný země lesk“ je součástí malého Ebenova cyklu „Dva smíšené sbory na slova sv. Terezie“ z roku 1992.

80.  Úspěšným zástupcem současné polské skladatelské generace je Andrej Koszewski. Jeho tříhlasý kánon „Ad musicam“ z roku 1983 bývá s oblibou interpretován při společném zpěvu v rámci mezinárodních sborových ateliérů. (Doporučené pořadí nástupů: S, mužské hlasy, A.)